Tak trochu jiné Rusko: Krasnojarsk snoubí sibiřskou krásu i ponurost | E15.cz

Tak trochu jiné Rusko: Krasnojarsk snoubí sibiřskou krásu i ponurost

Hana Rosová

Betonová sídliště postavená za komunismu, továrny, smog, dopravní zácpy. Ale také divoká příroda a lidé, kteří bojují proti extrémní zimě vřelou pospolitostí. To je Krasnojarsk, město ležící v samém centru Sibiře.

Na mapě světa si Sibiř přivlastnila nepřehlédnutelnou plochu. Rozlohou 13 milionů kilometrů čtverečních se blíží velikosti Antarktidy a běžně užívané kartografické zobrazení ji na mapě dělá zdánlivě ještě větší. Stejně jako s celým Ruskem se ale i se Sibiří pojí mnoho mýtů.

Je to ve skutečnosti trochu jiné Rusko. Sibiř je tak daleko od Moskvy, že podle místních sem ani oko Putinovo nedohlédne. Města kolem transsibiřské magistrály jsou přitom jen jakýmisi obydlenými ostrůvky. Kolem nich se táhnou stovky kilometrů pusté tajgy s rozptýlenými vesnicemi.

Do mrazu na podpatcích

Sibiř je synonymem krutých mrazů. V Česku teprve končí podzim, ale na Sibiři často začíná padat první sníh už v říjnu. Zima zalézá pod nehty už jen z obrázků zasněžené tajgy s břízami, které jsou bělavé stejně jako okolní sněhové pláně. V městech je zima snesitelnější než na otevřených pláních na severu.

V milionovém Krasnojarsku, hlavním městě druhého největšího správního celku Ruska, klesá teplota i pod minus čtyřicet stupňů Celsia, což zní pro našince neuvěřitelně. Běžná teplota v zimě, která v Krasnojarsku trvá od října do dubna, je ale 15 stupňů pod nulou a to člověka na velké mrazy připraví.

Pohřebiště vlaků na mexickém Yucatánu ukrývá poklady americké železnice, podívejte se

„Sibiřan není ten, kdo neumrzá, ale ten, kdo se teple obléká,“ říká místní populární přísloví. Rčení shrnuje to nejdůležitější, co si během sedmi měsíců každoroční zimy člověk musí zapamatovat. Bez rukavic, čepice a několika vrstev oblečení se ven nikdo nevydává.

A ačkoliv by se mohlo zdát, že v zimním oblečení se na módu příliš nehledí, opak je pravdou. Rusky si potrpí na styl za každých okolností a v kožešinách a botách na podpatku jsou vždy perfektně upravené. Divokých zvířat mají v lesích víc než dost a tak se nikdo nad etikou pravých kožešin nepozastavuje. Hlavně že je teplo.

Zlatých dvacet pod nulou

Čím je teplota na teploměrech níž, tím víc se život v Krasnojarsku přesouvá z ulic dovnitř. Při minus dvaceti se zavírají tolik oblíbená veřejná kluziště. Když teplota klesne pod minus třicet, zmizí davy lidí obdivující ledové sochy na náměstích. A při minus čtyřiceti vázne doprava, motory aut zamrzají a všichni vycházejí ven, jen když to je nezbytně nutné. A těší se, až bude zase jen těch příjemných dvacet pod nulou.

Každý stupeň na teploměru je znát a při velkých mrazech už člověka před všepronikajícím chladem nezachrání ani dobré oblečení. Ve městech není k mání volnočasové vyžití, jako jsou koncerty, vinárny nebo sportovní centra. Lidé se tak vzájemně navštěvují, pijí čaj, jedí sušenky a povídají si. Čaj je spolu s vodkou nejoblíbenější nápoj, vhodný pro každou příležitost. Pro celou sešlost se vždy udělá velmi silný nálev, který si pak každý nalije na dno hrnečku a rozředí vařící vodou.

Turistům zapovězená industriální deprese. Podívejte se, jak vypadá sibiřský Norilsk

Peněz na Sibiři nikdy nebylo nazbyt a za současné vlády to není o moc lepší. To se projevuje v mnoha místních zvycích, jako je například používání jednoho čajového sáčku pro více hrnečků s čajem. Po vymáchání čaje se sáček prostě jen odloží na připravený talířek a až si někdo další chce dolít čaj, jen si ho vezme, použije a vrátí na talířek.

Na Sibiři ještě nevymizela vzájemná blízkost lidí a zájem o život a problémy druhých. Ačkoliv se žije ve velkém městě, lidé se tu znají a pomáhají si tak jako na vesnici.

Architektura jako z apokalypsy

Představu ladovské zimy se spoustou sněhu v ulicích trochu kazí smog. V Krasnojarsku byly v posledních dvou letech postaveny továrny, které na ekologii provozu ohledy moc neberou. Toto město vybudované ve stylu komunistické architektury není nijak výstavní samo o sobě. Se šedivým sněhem a poklicí smogu se tak občas jeví jako výjev z apokalypsy.

K tomu přispívá i velké množství aut, která stále stojí v nekonečných kolonách. Autobusy bez jízdního řádu jsou těmito zácpami zpomaleny tak, že ani hodinové zpoždění není výjimkou. To nutí stále více lidí po jednom usednout do auta a doprava se tak dostává do začarovaného kruhu, ze kterého vychází jen další dávka smogu.

Sjezdovka na kraji města

Krasnojarsk ale není jen šedivým městem plným smogu. Stroze komunistickou architekturu zlidšťuje příroda, která se městem prolíná tak přirozeně, že ani všechny evropské dotace by lepší revitalizaci nesvedly.

Ohromná řeka Jenisej, rybáři chytající ryby z mostu, rozlehlý ostrov plný zeleně – málokteré město se může pochlubit takovou divokou přírodou přímo v centru. Sjezdovka a přírodní park Stolby při okraji města, kam se lze dostat hromadnoudopravou, vše jenom dokreslují. Není tedy divu, že každý víkend jsou Stolby obleženy davy lidí.

Ti neváhají ujít i šest kilometrů po asfaltové silnici k okraji parku a zase zpátky, jen aby se dostali až k nádherným pískovcovým skalám. Po silnici je žádný autobus nepřiblíží. Jediný pokus prý před lety skončil fiaskem, kdy několikrát denně projíždějící autobus chodce obtěžoval.

Měla být chloubou Sovětského svazu, nyní Stalinova „železnice smrti“ chátrá

Rozlehlost Sibiře ztěžuje cestovatelské plány. Cesta do vedlejšího města se počítá na desítky hodin strávených ve vlaku nebo v autě. Letecká doprava je drahá a bez konkurence, která by ceny letů snižovala na přijatelnou míru. Lidé často zůstávají ve svém městě a jeho okolí, náležitě hrdí na svou domovinu. Trochu spatra se dívají na Moskvu a na západní část Ruska jako na místo, kde nenajdete pravou sibiřskou vřelost.

Autorka je spolupracovnicí redakce

Autor: Hana Rosová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!