Svět kontrastů s příchutí koňaku. Arménie má co nabídnout všem | E15.cz

Svět kontrastů s příchutí koňaku. Arménie má co nabídnout všem

Michal Tomeš

Vklíněna mezi dva kontinenty, na dosah tří moří. Poloha Arménie je důvodem zašlé slávy země i sporů, jichž si vytrpěla nespočet – a ty nejhorší dokonce v minulém století. Také proto zůstává na okraji zájmu turistů, na rozdíl například od sousední Gruzie. Přesto má Arménie co nabídnout všem druhům cestovatelů. Od vysokohorských turistů po milovníky památek. 

Prvním místem, kde se turisté dotknou země této zakavkazské republiky je většinou hlavní město Jerevan. Míří do něj drtivá většina mezinárodních autobusů a minibusů, z okolních zemí je možné se do města dostat nočním vlakem a samozřejmě letadlem. 

Metropoli, kterou zná většina Čechů především z vtipů o rozhlasové stanici, však není patřičné se vysmívat. Jerevan je totiž symbolem kontrastu, který od rozpadu Sovětského svazu provází celou arménskou společnost. Po ulicích s okrasnými stromy a parčíky se prohánění černé limuzíny západních značek, stačí však zajít do některé z bočních ulic, které ukazují autentickou část země. Důchodce hrající karty a popíjející pálenku, muže opravující staré ruské žigulíky a ženy, které věší prádlo na šňůry natažené mezi starými činžáky. 

I přesto, nebo možná právě proto, město neztratilo nic ze svého kouzla, které získalo ve dvacátých letech minulého století během rozvoje centra města, které je protkáno širokými bulváry. Jeden z nich také spojuje dvě nejvýznamnější náměstí ve městě – Republiky a Svobody. Druhému jmenovanému vévodí budova opery, před kterou se scházejí Arméni, aby zde společně trávili čas. Zatímco se děti prohánějí na kolech a koloběžkách, dospělí usedají do některé z desítek kaváren a restaurací, kde se baví až do noci.

Třetí pokus. Marlenka znovu zkouší dobýt „domovskou“ Arménii

Za samotnou operou se nachází další jerevanský monument – mohutný kaskádový komplex, který Arméni stavěli téměř celá 70. léta. Z jeho vrchu je výhled na celé město, stejně tak i na arménskou národní horu Ararat. Ta se sice nachází v Turecku, nicméně Arméni jsou na ni stále náležitě pyšní. Také proto, že tuto pětitisícovku vidí téměř z každého koutu země. 

Neméně významným místem je památník genocidy, který se nachází na dosah historickému centru. Do rozsáhlého komplexu si Arméni z celého světa jezdí připomínat jednu z mnoha tragédií, se kterou se tento národ musel potýkat. Mezi lety 1915 a 1918 Turci vyvraždili půl druhého milionu Arménů a i přes sto let trvající odstup napjaté vztahy mezi zeměmi zůstávají. „Turkije? Vrahovja! Ázerbájdžán? Vrahovja,“ shrnují sami Arméni mezinárodní situaci své země. Právě s Ázerbájdžánem totiž vedou spor o území Náhorního Karabachu. Ideální vztahy přitom nemá země ani s Gruzií – ve válce o Abcházii a Jižní Osetii před deseti lety set totiž Arméni zastali moskevské intervence v oblasti. 

Cesta z města

Za napjaté vztahy v celém regionu může částečně také náboženství, Arménie je totiž první zemí na světě, která přijala křesťanství. Církev zde založil roku 301 Řehoř Osvětitel. Reliktem bohaté náboženské minulosti jsou desítky klášterů a kostelů po celé zemi. Jedním z nejčastějších cílů je město Vagharšapat nedaleko Jerevanu, kde se nachází sídlo Arménské apoštolské církve Ečmiadzin. Dále na jihu je pak možné najít klášter Khor Virap, severovýchodně od Jerevanu se mezi horami skrývá hojně navštěvovaný skalní komplex Geghard. 

Dobrodružství v Gruzii přináší každý krok. I čas zde běží jiným tempem

Způsobů jak se po Arménii dopravovat je přitom několik. Do vzdálenějších koutů země se dá dostat starými ruskými autobusy, meziměstskou dopravu zase zajišťují hojně využívané maršrutky, což jsou zpravidla značně přeplněné mikrobusy. Nejpohodlnějším řešením je však doprava všudypřítomnými taxíky. Ne nadarmo se tak mezi turisty traduje, že v každé arménské rodině se nachází aspoň jeden taxikář, většinou jezdící ve staré Ladě. Všechny způsoby dopravy se vyznačují svou velmi nízkou cenou, jež je možné u taxikářů smlouváním dále snížit. Pro Středoevropana je tak ve výsledku složité odhadnout, za jakou částku jsou řidiči ochotni na cestu vyrazit. 

Jedním z typických cílů turistů i Arménů je největší vodní plocha v zemi, jezero Sevan. Dvanáct set kilometrů čtverečních velké jezero působí jako zjevení, obzvláště v létě, kdy se jeho průzračná hladina vynoří mezi vyprahlými arménskými pláněmi. Ty se v minulosti snažili sovětští inženýři zavlažit a zúrodnit, důsledkem však byl pouze dramatický pokles hladiny jezera až o devatenáct metrů. Právě kvůli neúrodné půdě je Arménie převážně průmyslovou zemí se stále zlepšující se ekonomickou situací.

Příklon k Západu? Ázerbájdžán koupil české houfnice Dana, vyvezli je Izraelci

Domorodci k Sevanu položenému téměř dva kilometry nad mořem míří především o víkendech, aby zde trávili společně čas s přáteli. Také proto břeh jezera lemují altány, stánky a tábořiště, kam místní brzy ráno přijedou a začnou chystat hostinu. Zatímco děti a teenageři se po vodní hladině prohánějí na šlapadlech a vodních skútrech, rodiče na grilech připravují šašlik a kebab, ke kterému přikusují tenký místní chléb lavaš. Na stole nesmí chybět ani domácí melouny, nektarinky a hroznové víno, stejně jako místní sýr a koňak. 

Ten neznámější, jež nese značku Ararat, je možné koupit přímo v továrně v centru Jerevanu, po celé zemi je však hned několik firem, jež z hroznů vyrábějí nejen slavný koňak, ale také víno.  Tajným tipem tak může být návštěva malé továrny v Ijevanu, kde za stokorunu turistům poskytnou nejen prohlídku, ale také jim dají ochutnat to nejlepší z místní produkce koňaku.

Vzhůru do hor

Ačkoliv se pětitisícový Ararat nachází na tureckém území, Arménie má co nabídnout i vysokohorským turistům. Nejvyšší hora Aragats totiž o devadesát metrů převyšuje čtyřkilometrovou hranici. Cesta nahoru i dolů přitom z výchozího tábora zabere jediný den. Variant na výstup je více, samotný Aragats se skládá celkem ze čtyř vrcholů a i druhý nejvyšší přesahuje čtyři kilometry. Cestu na něj přitom zvládnou i netrénovaní jedinci.

I tak je vhodné pro netrénovaný organismus vhodné nikam nespěchat, nadmořská výška je totiž na těle znát. Na místních loukách tak mají rozložené stany někdy i desítky turistů, často z Polska, Německa nebo Česka. 

 Putin při odhalení „Zdi nářků“ odsoudil stalinské represe

I přes zájem cestovatelů o Arménii roste, stále je však možné najít místa, na která se běžně nevydávají ani místní. Mezi Jerevanem a jezerem Sevan se rozkládá tisíc kilometrů čtverečních velká náhorní plošina, jejíž nejvyšší vrcholy nesou společný název Geghamské pohoří. Na tomto území nikoho je možné několik dní chodit bez kontaktu s lidmi, stejně tak, jako se dá putovat od osady k osadě stále hlouběji do hor. 

Lidé z měst a vesnic se na zelené pastviny pohoří vydávají se svými stády ovcí vždy na jaře, na přelomu srpna a září se pak kvůli přicházejícímu podzimu stahují z hor dolů. Přítomnost turistů je tak pro ně příjemným zpestřením rutinního léta, výjimkou tak nejsou pozvání na kávu, oběd nebo stakana, tedy panáka místní pálenky. 
Po bujaré noci je však ještě obtížnější vydat se do netknuté krajiny náhorní plošiny, které vévodí třítisícové hory. Na vrcholu té nejvyšší, Aždahaku, pak na turisty čeká překvapení v podobě velkého jezera. 

Oproti sousední Gruzii v létě působí Arménie možná vyprahle. Země je ale plná překvapení, jejichž krásu je ale mnohdy možné poznat až na druhý pohled. Ale pak to stojí za to.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!