Národní pochod Kiviů ke dřímajícímu vulkánu | E15.cz

Národní pochod Kiviů ke dřímajícímu vulkánu

Národní pochod Kiviů ke dřímajícímu vulkánu
Výšlap na sopku Ngauruhoe
• 
ZDROJ: Profimedia.cz

Petr Fero, Lidé a Země

Celodenní túra sopečným národním parkem, korunovaná zdoláním klimbajícího, nikoli však vyhaslého vulkánu Ngauruhoe, to je Tongariro Crossing, novozélandský „národní“ pochod. Jeho kouzlu propadá každý den nejméně tisíc dalších turistů, a tak v pustině budete mít chtě nechtě početný doprovod.

V osm hodin ráno to na parkovišti nedaleko chaty Mangatepopo v novozélandském národním parku Tongariro vypadá jako na pražském Václavském náměstí v pět odpoledne. Není kde zaparkovat a motají se tu stovky lidí s fotoaparáty. Zásadně se však liší kulisy: jestliže v Praze na relativně malém obestavěném prostoru převažují kancelářské „uniformy“ nenápadných barev, na sopečné planině v srdci Severního ostrova Nového Zélandu má navrch nepromokavý goretex v křiklavých odstínech.
Jistou útěchou snad může být, že vzhledem k délce sedmnácti kilometrů a převýšení takřka patnáct set metrů se tisícihlavé startovní pole záhy roztrhá. Jenže ani to příliš nepomůže, pokud si rychle potřebujete odskočit.

Zůstat alespoň na chvíli zcela o samotě (jakkoli je to k nevíře) v téhle širé nehostinné pustině prostě nejde. Není tu zkrátka kam zalézt, všude je na člověka zdaleka vidět. Možná i proto si nikdo nedovolí nechat za sebou na cestě jakékoli odpadky. Tongariro Crossing je sice turistická dálnice, ale rozšířené heslo „Be tidy Kiwi“ čili Buď čistotný Novozélanďan tady zabírá stoprocentně i na zahraniční turisty.

Sopka NgauruhoeSopka NgauruhoeAutor: Profimedia.cz
Sopka Ngauruhoe

Jak se šplhá na vrchol

Ze začátku se všechno jeví jako pohodová vycházka, obzvlášť za slunečného, přitom nijak tropického počasí. Ale nenechte se vyprovokovat k bláznivému tempu, šetřete síly, ač cesta vede několik kilometrů jen velmi mírně do kopce podél průzračné horské bystřiny. Tak jakápak vyprahlá sopečná planina? Takřka dokonalý kužel sopky Ngauruhoe po pravé ruce vypadá jen jako neškodná filmová kulisa, zvlášť s bělostným prstencem z osamoceného mráčku těsně pod vrcholem. Ctitelé Pána prstenů si tu musejí připadat skutečně jako doma.

Túra k vulkánuTúra k vulkánuAutor: Profimedia.cz
Cesta k vulkánu Ngauruhoe a zpět zabere celý den

Soda Springs. Tady se loučíme s bublajícím potokem, jsou tu také poslední toalety pro takřka celý zbytek dne, ale hlavně tu začíná první ostré stoupání k sedlu Mangatepopo. Jak se později ukáže, je to pořád jen rozcvička. Výstup končí poměrně brzy na dlouhé rovné planině, po níž se kráčí rovnou k cíli v Ketetahi. Jenže po pravé ruce nás neodolatelně přitahuje vrchol vulkánu, zvlášť když je jasno a bude shora vidět pěkně do dálky. Zároveň je tu však výstražná cedule s varováním, že se vulkán v posledních měsících probudil.

Zvědavost ovšem vítězí, zespoda žádné čmoudíky vidět nejsou. Tak čeho se bát? Třeba padajících kamenů. Ty nelétají z kráteru, ale ze strmých, a navíc neprakticky sypkých svahů. Sesílají je na naše hlavy lidé nad námi, kteří se snaží vydrápat se nahoru. První třetina výstupu je nejhorší, podloží je tak drolivé, že se každé dva kroky vrátíme o jeden zpět. A ještě musíme hlídat projektily svištící shora. Jenže o moc lépe to nejde, ani když pokročíme na kamennou část svahu.

Rudý kráter a modré jezero

Když se konečně po čtyřech – jinak to v příkrém svahu nejde – doplazíme na vrchol Ngauruhoe, není si skoro kam sednout. Ne kvůli turistům, ale kvůli sopce samotné. Kameny jsou horké a všude to páchne sírou. Tady už se ze země docela silně kouří. Navíc se během devadesátiminutového výstupu zatáhlo, a tak si neužijeme ani vyhlídku. Ještěže cesta dolů nabízí legraci. Sestup z téhle sopky nás nestojí žádné síly, prostě se dvacet minut kloužeme „tekutým“ lávovým pískem zpátky do sedla Mangatepopo, vyklepeme boty a vydáme se k cíli.

Z pochodu Tongariro CrossingZ pochodu Tongariro CrossingAutor: Profimedia.cz

Teď už to přece musí být hračka. Ale kdepak. Na konci planiny přichází další drastické stoupání. Zdálky vypadalo tak pohodově… Odměnou za výstup k Rudému kráteru jsou tentokrát báječné vyhlídky. Nejdřív vpravo na pestrobarevné boční krátery a o kus dál pod námi v okrové sopečné pláni září tři Smaragdová jezírka. Od nich jdeme ještě naposledy do kopce k velkému Modrému jezeru. A pak už jen dolů prudkým sestupem k chatě Ketetahi u hranic vegetace. Na její terase se pod mraky otevírá báječné panorama národního parku Tongariro s blízkým jezerem Rotoaira a vzdáleným Taupo. Pod chatou mizíme dokonce v lese a dál klesáme podél řeky až k cílovému parkovišti. Dokázali jsme to, třebaže příštích pár dní budeme sotva chodit.

***

Nutné zásoby

Na pochod Tongariro Crossing se důkladně zásobte pitnou vodou. Cestou ji není kde doplnit, chaty mají jen dešťovou a jezera i potoky příliš mineralizovanou. Počítejte též s náhlými změnami počasí: v létě tady můžete zažít desetistupňovou zimu s vytrvalým deštěm stejně jako čtyřicetistupňový žár. Pevné boty a sluneční krém jsou nutností. Nejlepším výchozím místem je obec s prostým názvem National Park (jezdí tam denně vlak i autobus jak z Aucklandu, tak z Wellingtonu), lze však přenocovat i v Taupu, Turangi, Whakapapě či v Okahune. Ze všech míst jezdí k Tongariro Crossingu kyvadlové autobusy (ráno na start, odpoledne z cíle), zpáteční jízdenka bývá za zhruba 20 novozélandských dolarů a vyplatí se i řidičům aut, jelikož parkoviště u treku jsou proslulá zlodějskými nájezdy. Na jednodenní pochod není potřeba mapa, ostatní turisté i ukazatele vás spolehlivě povedou.

Autor: Petr Fero, Lidé a Země
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!