Stát musí památky lépe chránit | E15.cz

Stát musí památky lépe chránit

1. dubna 2008 • 00:00
Památková péče je pod silným tlakem stavebníků a developerských společností.

Investoři často usilují o výstavbu objemově mohutných bytových domů s cílem zvýšit počet prodaných bytů a dosáhnout vyššího zisku. Tento problém se týká především větších měst s nedostatkem stavebních parcel v urbanisticky atraktivních lokalitách, které byly už v minulosti vyhledávány jako výhodné pro bydlení.

Stavební úřady i orgány památkové péče jsou tak vystaveny obrovskému tlaku při rozhodování o povolení k výstavbě. Někteří investoři dokonce realizují své stavební záměry bez povolení úřadů a bez ohledu na platné zákony. Předpokládají, že nakonec dosáhnou dodatečného povolení stavby, a to i za cenu zaplacení správní pokuty. Tento stav veřejný ochránce práv kritizuje stejně jako případy, kdy se objekty staví bez ohledu na architektonický charakter okolní zástavby a navíc ještě se souhlasem státních úřadů.

#####Rozhodování úřadů je často rozporné

Rozhodovací činnost úřadů jednajících pod tlakem developerů často vyvolává dojem, že některé z nich nehájí zájmy památkové péče na ochranu kulturního dědictví dostatečně. Nejenže tím vytvářejí příklady pro další stavebníky, ale úřady si svými ústupky samy komplikují svoji další činnost. Správní řád jim totiž výslovně předepisuje, aby v podobných případech rozhodovaly podobným způsobem. Povolením jedné „výjimky“ tak vzniká precedens pro další rozhodovací činnost. Potřeba kvalitní spolupráce orgánů památkové péče, úřadů územního plánování a stavebních úřadů je po přijetí nového stavebního zákona účinného od 1. 1. 2007 ještě naléhavější, neboť řada stavebních změn nepodléhá řízení u stavebního úřadu. Příkladem neprůhledného rozhodování může být případ demolice historické vily na Barrandově a udělení povolení k výstavbě mohutného bytového komplexu, který se podle stěžovatele zcela vymyká charakteru vilové zástavby v památkově chráněné zóně, naruší architektonickou jednotnost lokality a výrazně se projeví i v panoramatických pohledech od Vltavy.

Za znepokojující považuje ochránce zejména skutečnost, že v jedné a téže věci došlo k výraznému rozporu při hodnocení stavby mezi institucemi, které mají hájit týž veřejný zájem. Národní památkový ústav (NPÚ) hl. m. Prahy dokonce v této souvislosti vydal dvě naprosto odlišná vyjádření. V prvním absolutně odmítá jak demolici vily, tak i výstavbu nového objektu kvůli mnohonásobně většímu objemu stavby a negativnímu vlivu na panorama.

O tři měsíce později však překvapivě vydal kladné vyjádření, přestože nepřijatelné parametry nové budovy zůstaly nezměněny. Šetření tohoto případu ochránce ukončil konstatováním pochybení v postupu orgánů státní památkové péče a ministerstva kultury. Ministerstvo ochránce vyzval k zahájení přezkumného řízení.

#####Necitlivé zásahy do zástavby: ani Brno není výjimkou

Prakticky v každém městě se vyskytují případy rozporuplných zásahů do architektonického vzhledu zástavby, tradičních pohledových horizontů a tzv. střešní krajiny ve městech. V Brně byly kritizovány například budovy Velkého Špalíčku nebo obchodního domu ZARA.

V neposlední řadě lze zmínit stavbu bytového domu na Anenských terasách. V minulých letech byl ochránce po jednání s magistrátem ujištěn o snaze města Brna řešit problémy související s negativními zásahy do architektonické podoby města.

Jedním z magistrátem navrhovaných řešení bylo i zřízení funkce městského arbitra - posuzovatele urbanistických a architektonických návrhů. Aktivity města v tomto směru vyvolalo mezi jiným i šetření ochránce ve věci nedostatečné součinnosti orgánů památkové péče, stavebního úřadu a úřadu územního plánování při povolení půdních vestaveb na ulici Merhautova.

#####Památku prohlásili dvakrát

Veřejný ochránce práv dlouhodobě kritizuje stav památkové evidence, zejména nedostatečné vymezení památkově chráněných staveb. Ministerstvo kultury se sice problémem zabývá, ale přetrvávající nedostatky vyvolávají nejistotu vlastníků kulturních památek. Přesné vymezení předmětu památkové ochrany je totiž klíčové jak pro vlastníky památky, tak pro správní orgány, které ve vztahu k památce vykonávají veřejnou správu. V souvislosti s kvalitou památkové evidence se ochránce setkal s případem, kdy byla kulturní památka prohlášena v roce 1991, avšak v roce 2006 ministerstvo toto své prohlášení zpochybnilo a zahájilo nové řízení o prohlášení za kulturní památku, čímž uvrhlo v nejistotu nejen vlastníka (který prohlášení za památku nikdy nezpochybňoval), ale také podřízené památkové úřady. Stěžovatelé se na ochránce někdy obracejí s podnětem, v němž vyjadřují nesouhlas s rozhodnutím ministerstva kultury o prohlášení či neprohlášení určitého objektu kulturní památkou. To je i případ stavby obchodního domu Tesco (dříve Ještěd) v Liberci, které ministerstvo památkou neprohlásilo se zdůvodněním, že stavba nedosahuje potřebné míry památkových hodnot. Veřejný ochránce práv však nemá pravomoc měnit rozhodnutí správních orgánů ani rozhodnutí ministerstva. V podobných případech se může zabývat pouze prověřením vlastního procesu rozhodování, tj. prověřit, zda byla při rozhodování brána v úvahu veškerá fakta, jakým způsobem se správní orgán vypořádal s námitkami a stížnostmi apod.

#####Povinnosti mají, peníze nedostanou

Prohlášení určitého území památkovou rezervací nebo zónou má dopad na všechny vlastníky nemovitostí, které se na daném území nacházejí. Není přitom neobvyklé, že počet skutečných kulturních památek v zóně nepřesahuje jednu desítku. Ochránce se v této souvislosti často setkává se stížnostmi vlastníků objektů, které se nacházejí v památkových rezervacích nebo zónách, ale nejsou kulturními památkami. K veškerým stavebním změnám nebo udržovacím pracím musí žádat závazné stanovisko obecního úřadu. V něm se orgán státní památkové péče vyjádří, zda je záměr přípustný, případně za jakých podmínek. Konkrétní podmínky obvykle znamenají omezení např. v použití konkrétních druhů střešních krytin, fasádních materiálů, okenních výplní apod. Na rozdíl od vlastníků kulturních památek však vlastníci těchto nemovitostí nemají žádný nárok na finanční příspěvek na uchování kulturně-historických hodnot. Jejich omezení tedy není zákonem kompenzováno a přetrvává stav, kdy vlastníci musí spoléhat na dobrou vůli a podporu ze strany obcí, měst a krajů.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!