Problematika neurčitých pojmů v územních plánech

23. července 2009 • 10:29
Každý územní plán obsahuje příslušnou závaznou a směrnou část, která s ohledem na hodnoty daného území omezuje, případně vylučuje nebo podmiňuje, umísťování staveb a využívání území.

Podle ustanovení § 188 odst. 4 stavebního zákona jsou obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, opatřeními obecné povahy. Opatření obecné povahy je potom v podstatě zvláštním druhem správního rozhodnutí.

Výklad regulativů územních plánů bývá pro využití území a jeho zástavbu velice důležitý. V poslední době se však znepokojivě množí soudní rozhodnutí, která ruší vydaná územní rozhodnutí z důvodu, že zpracovatelé územních plánů používají například v rámci podmíněně přípustných funkcí do plochy hlavní takové pojmy, které nikde dále nedefinují a které nevymezuje ani obecná právní úprava.

Jako příklad těchto neurčitých a nejasných pojmů lze uvést termíny „drobná výroba“ nebo „výroba místního významu“. Soudy vycházejí z bolestné skutečnosti, kdy užité pojmy, které jsou obsaženy v územním plánu, nejsou definovány v právním řádu ČR. Na základě toho pak mohou stavební úřady jen velmi těžko „přezkoumatelně a věrohodně“ prokázat soulad stavby s územním plánem. Podle názoru soudů v aktuální judikatuře je povinností stavebního úřadu, aby neurčité pojmy „vysvětlil, vymezil a řádně vyložil“. Výklad musí být vždy podrobný a v kontextu konkrétní věci. Soudy neuznávají ani oblíbené odkazování na stanoviska dotčených orgánů, neboť stavební úřady musí podat ve věci přezkoumatelný závěr. Právě stavební úřad je orgánem odpovědným za přezkum souladu záměru s územním plánem.

#####Stavební úřady musí rozhodovat detailně

Například pokud účastník řízení argumentuje omezením pohody bydlení a stavební úřad ho odkáže na kladné stanovisko dotčeného orgánu a doloženou přípustnou hladinu hluku, je rozhodnutí opět nepřezkoumatelné, neboť podle judikatury není pojem pohoda bydlení totožný s pojmem „přípustná hladina hluku“. Nelze proto pohodu bydlení zúžit na přípustnou hladinu hluku. Z výše uvedeného plyne, že stavební úřady musí odůvodnění svých rozhodnutí psát velmi důkladně a detailně, pokud nechtějí riskovat jejich soudní zrušení pro nepřezkoumatelnost. Kde se tedy stala chyba a kudy ven z takové právní nejistoty? Hlavní vina výjimečně možná neleží na zákonodárci, který opomněl určité pojmy definovat, ale především na straně zpracovatelů územních plánů, kteří s oblibou používají pojmy, jež právní řád nezná a jejichž výklad tak může být velmi vratký. V územních plánech je nutno používat v maximálním rozsahu jen pojmy, které zná právní řád a které definuje.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!