Trust Me, I’m an Architect! | E15.cz

Trust Me, I’m an Architect!

1. července 2008 • 00:00
Richard Rogers byl z kritik tak roztrpčený, že nosil tričko s nápisem Důvěřujte mi, jsem architekt.

Architekt Richard Rogers patří vedle Zahy Hadid, Paula Gehryho, Normana Fostera a Rema Koolhaase k absolutní světové špičce. Stal se posledním držitelem prestižní Pritzkerovy ceny, která je ve světě architektury považována za obdobu Nobelovy ceny. Přesto se však ani on v nedávné minulosti nevyhnul ostré kritice a odsouzení. Řešil to po svém.

„Jdu kupředu, neohlížím se. Příliš si nepamatuji, co bylo. Opravdu není proč se příliš zaobírat minulostí. Mne vlastně zajímá pouze budoucnost,“ říká muž, kterému je čtyřiasedmdesát let a stále překvapuje svěžími nápady.

Zatímco on zůstává ledově klidný při pohledu na avantgardní výtvory svých kolegů, jeho publikum už takové není.

Leckdy jen s obtížemi stravuje šokující, neotřelé nápady a pohledy, s nimiž architekt přichází. Po celý svůj život byl stylový a mladistvý, o lecčems svědčí i to, co upřednostňuje: Warhola před Turnerem, chianti před bitterem a město před venkovem. „Při chůzi přece kráčíme kupředu, ne dozadu. Proto mne nic nového nemůže překvapit,“ říká s úsměvem.

Opravdu překvapující přístup od muže, který se narodil roku 1933 v konzervativní italské Florencii, obklopen památkami, z oken svého pokoje se díval každý den na galerii Ufizzi a Palazzo Vecchio.

Jeho rodina pocházela z Terstu, otec byl doktor a matka, která se za svobodna jmenovala Gairinger a byla českého původu, hrnčířka. V roce 1939 společně utekli před fašisty do Velké Británie a zde začal šestiletý Richard chodit do školy.

„To byla katastrofa. Měl jsem špatné výsledky, protože jsem byl dyslektik. Toho si ale nikdo nevšiml. Všichni si mysleli, že jsem byl líný. Tehdy se s lenochy zacházelo tvrdě, byli pravidelně tělesně trestáni, což byl i můj případ. Bylo to pro mne hrozně těžké období. Na něco podobného jsem nebyl zvyklý.“ Architekturu studoval na Architectural Association v Londýně a na Fakultě architektury Yale University v americkém Connecticutu.

Na počátku šedesátých let otevřel kancelář společně s Normanem Fosterem. Z jejich spolupráce vzešla například originální stavba Reliance Controls Factory ve Swindonu, za kterou získali cenu listu Financial Times. Byl to příklad inovativní architektury v duchu raného „high-tech movement“.

Tehdy se také spojili s Ronem Herronem, Peterem Cookem a dalšími mladými architekty a založili skupinu Archigram.

Jejich odvážné nápady ovlivnily mnohé jejich vrstevníky. Stvořili například manifesty hnutí high-tech v architektuře, provokovali s vizionářskými projekty, dodnes se mluví o jejich myšlence „chodících měst“.

V roce 1971 Richard Rogers společně s italským architektem Renzem Pianem vyhrál mezinárodní soutěž na Centre Pompidou. Šokovali, budovu jako by obrátili naruby. Potrubí, lešení, prosklené výtahy a vývody ventilace umístili na plášť. Jejich výtvor dodnes působí, jako kdyby nikdy nebyl dokončen.

„O to nám šlo, chtěli jsme zdůraznit ideu neustálé tvorby, neukončenosti umění.“ Dalším milníkem v tvorbě Rogerse byla stavba pojišťovny Lloyd s v londýnské City. V konzervativní oblasti Cornhillu působila od počátku velmi nepatřičně. „Je to tam jako pěst na oko,“ rozčilovali se staromilci v médiích. Dnes na ni Londýňané nedají dopustit a jsou na ni hrdí.

Rogers se stále více odchyloval od svého druha Normana Fostera. Zatímco ten upřednostňoval střídmost, lakoničnost, Rogersovy práce byly expresivní, ovlivněné technicistním romantismem.

V druhé polovině osmdesátých let otevřel vlastní kancelář na nábřeží Temže, v londýnské čtvrti Hammersmith.

A rychle za sebou následovaly další stavby s nezaměnitelným dynamickým až expresivním výrazem. Ani jedna nenechala nikoho chladným. Channel 4 BBC, palác Soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku, soudní dvůr v Bordeaux, obří stadion Millenium Dome v Greenwichi, budova parlamentu ve Walesu.

K posledním se řadí obří Terminál 5 na letišti Heathrow. Roku 1991 byl Richard Rogers povýšen královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu. V roce 1996 pak byl jmenován lordem. Stal se členem Sněmovny lordů a získal právo užívat jméno lord Rogers of Riverside.

Je to však velký paradox, lord Rogers je celým svým srdcem labourista, republikán, který nesnáší monarchii. Jeho velkým obdivovatelem je například bývalý ministerský předseda Tony Blair.

„Jsem šokován z toho, jak obrovské sumy někteří lidé dostávají v den výplaty.“ K tomu, že sedí ve Sněmovně lordů, s despektem řekl: „S rytířským titulem jsem měl velké problémy. Nakonec jsem si řekl, ale co, alespoň se svým postavením mohu něco prosadit. Sněmovna lordů je však podle mého názoru ta nejpodivnější instituce na světě. Potřebuje proměnit. Nemám rád ta jejich odvěká dědičná práva.“ Pritzkerovy ceny - která oceňuje žijící architekty, jejichž dílo prokazuje nejen talent a vizi, ale významně přispívá k rozvoji humanity - si velmi váží. Při večeři, která následovala po slavnostním předání ocenění, řekl: „Progresivní architektura musí být také krásná. Svým způsobem tak inspiruje a pomáhá lidem, aby dosáhli vyšších met.“

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!