Stavět jako Hlávka | E15.cz

Stavět jako Hlávka

27. listopadu 2008 • 13:20
Pražský Atelier 6 má sídlo na velmi přízračném místě. Z ulice je to jen nevzhledný panelák, jeden z těch, které nahradily původní zástavbu starého Žižkova.

Zpohledu v posledním patře se však ocitáte v úžasné architektonické galerii. Nádherný výhled na stavby různých slohů a stylů je velmi inspirující. O pojetí architektury, o vlastních úspěších a vizích jsme rozmlouvali s jedním ze zakladatelů ateliéru Radkem Šímou.

Pane architekte, můžete nám představit váš ateliér?

Jsme čtyři společníci, čtyři architekti, spolužáci z ČVUT. Promovali jsme v roce 1992, a náš ateliér vznikl v podstatě den poté, hned jak jsme se ráno probudili. Dělali jsme spolu už na škole. Těsně před revolucí vznikaly první soukromé architektonické praxe. My začínali u architekta Leoše Zemana, který byl u nás jedním z prvních „soukromníků“. Dělaly se interiéry tuzexů a diplomatických prodejen po celé republice. Tam jsme získali základy řemesla - to, co se ve škole neučilo, jako udělat truhlářské výkresy na skříň, aby ji podle toho mohli vyrobit. A vím, že praxe to byla dobrá. Ateliér začínal od nuly. Bez kontaktů, nikoho jsme neznali. Živily nás interiéry, zpracovávali jsme různé podklady pro územní plánování různých vesnic a tak podobně. V roce 1994 přišel první větší úspěch s pánským módním salonem v Pařížské ulici. Ten nám přinesl hlavní cenu v soutěži Interiér roku. Rok nato pak ale salon koupil Louis Vuitton s kabelkami a ten náš slavný interiér nechal celý předělat. Od té doby máme k tvorbě interiérů na zakázku rezervovaný vztah. Děláme je buď jen do domů, které sami postavíme, anebo pro známé.

Od vašich začátků se ale jistě mnohé změnilo…

Samozřejmě. Dnes už děláme velké stavby. Bytové domy, průmyslové stavby, zdravotnická zařízení… V ateliéru jsme my čtyři zakladatelé, zaměstnáváme řádově deset architektů, spolupracujeme s kanceláří stavebních inženýrů, máme tu stále nějaké studenty na brigádě. Dohromady je nás tady kolem třiceti lidí, což je podle mě už docela velká kancelář.

Přišla nějaká zlomová zakázka, nějaký velký třesk?

Vaší nejznámější realizací je však smuteční síň v Turnově…

Smuteční síň nám přinesla Grand Prix Obce architektů v roce 2004 a nominaci za Českou republiku na cenu Mies van der Rohe Award. Vedla k ní zajímavá cesta. Nejdříve jsme v Turnově rekonstruovali stravovací provoz v nemocnici, to nám v místě otevřelo dveře. Pak v roce 2000 přišla výhra v soutěži na rekonstrukci a dostavbu kulturního centra Střelnice. Měli jsme velkou šanci získat i práci dodavatele projektové dokumentace, zvítězila však nabídka za naprosto nereálné, dumpingové ceny. Když se pak skutečně projevilo, že to takhle nepůjde, obrátili se znovu na nás a stavba je v současné době díky těmto průtahům teprve před dokončením. Mezitím jsme však získali v těsném sousedství Střelnice zakázku na realizaci smuteční síně. Na kopečku novogotický kostelík a pod ním, v soutěsce mezi hřbitovy, obě novostavby. Napadlo nás propojit na dálku tyto tři objekty s různým obsahem. Do fasády kulturáku se tak promítly některé prvky smuteční síně a zároveň i rastr vnějšího opěrného systému kostela. Vytvořili jsme tak pomyslný trojúhelník - smrt, víra, kultura.

Síň je unikátní i z hlediska provozního…

Podařilo se nám vytvořit poměrně originální systém provozu. Věc, která je na pohled návštěvníkům skrytá, ale ve svém důsledku i pro ně důležitá. Ten systém maximálně zjednodušuje manipulaci s nebožtíky. Rakve jsou na začátku naloženy na speciální vozíky, na kterých pak snadno projíždějí celým procesem. Lednice, úpravna, výstav pro pozůstalé, katafalk a znovu lednice. Celý objekt je bezbariérový a všemi prostory prochází systém kolejnic, mezi které lze snadno s vozíčkem „zaparkovat“. Tímto řešením jsme ušetřili dva až tři pracovníky, takže provozovatel síně si může dovolit nabídnout vyšší standard pohřebních služeb za nižší ceny než jinde. O tom by podle mě měla být architektura. Brát ohled nejen na náklady na stavbu, na vytápění a podobně, důraz by měl být kladen také na funkčnost vlastního provozu. Vždycky se snažíme při řešení různých detailů, jsou-li dvě možnosti a jedna je výtvarně zajímavější, ale hůř užitná, tak se vždycky snažíme jít tou cestou užitnější varianty a to „hezko“ prostě musíme nahnat jiným způsobem.

Navrhujete velké průmyslové stavby. Existuje tam vůbec nějaký prostor pro architektonické vyjádření?

Málokdy, ale i průmyslovky se dají udělat kvalitně. Architekt je tam od toho, aby zkoordinoval, kudy pojede doprava, jak to udělat, aby se tam toho vešlo co nejvíc, kolik tam má být zeleně a tak. Ty škatule se tam pak prostě posadí, za dva roky mohou být klidně zase někde jinde. To je tak velké, že už je to zase jako ten interiér. Bohužel je to tak. Někdy se ale povedou i věci, ze kterých radost mít můžeme. Velká stavba musí mít například retenční nádrž na dešťovou vodu. A my jsme si tak díky tomu postavili takový malý rybníček, je tam zeleň, kameny, v zimě se na něm bruslilo…

Nedeprimuje vás neustálý tlak cen na úkor kvality?

Architektura nikdy není dobrá nebo špatná podle toho, kolik na ni máte peněz. Vytváříte určitý objem, který zasadíte do prostoru buď chytře, nebo hloupě. Vždy to můžete vymyslet tak, aby to bylo správně a ještě ekonomické. Ono to nemůže být správně, když je to neekonomické. Je dobré umět se vejít do finančních omezení daných investorem a najít si tam nějakou svoji rovinu. Například v Turnově. Tam se ušetřila spousta peněz díky tomu, že jsme místo sedmimetrové železobetonové stěny obložené pískovcem udělali snad nejvyšší gabionovou zeď u nás. Vyšlo to levněji, a ještě to v kontextu stavby lépe vypadá. Jindy jsme potřebovali obkladový pásek - režné zdivo z ručně vyráběných cihliček z dovozu. Překvapilo nás, že celá cihla stojí stejně jako jeden pásek. Vyrábí se to tak, že z celé cihly se odřízne pásek a zbytek se buď vyhazuje, anebo se prodá za pár korun na nějakou zahradní dlažbu. My jsme si dali práci vymyslet způsob, jak to rozřezat celé. Udělaly se atesty, pořešila se mrazuvzdornost, nasákavost, způsob penetrace a nakonec jsme dokázali z jedné cihličky udělat pásků pět.

U bytových domů formujete klientům jejich budoucí bydlení, do jisté míry i způsob života. Jaký je to pocit? Musí to být obrovská zodpovědnost…

Někdy se probudíte ve tři hodiny v noci se studeným potem na zádech. Běží termín, klient po vás něco chce a vy stále nemáte nit, za kterou třeba byste to zadání měl uchopit a nejste schopni mu sdělit, že to prostě nějakou dobu trvá a vy to nosíte v hlavě a nemůžete se toho zbavit. Jednodušší je to u rodinných domů, kde znáte konkrétního klienta. Dvakrát třikrát se s ním sejdete, jdete se podívat na ten pozemek, dokážete z rozhovoru s ním vycítit, co on si představuje. Snažíme se ctít investorovy peníze a názory a nesnažíme se mu vnutit svůj názor za každou cenu. Má to ale své mantinely. Když se neshodneme, tak jdeme od toho.

Co děláte v současné době?

Projektujeme dům s pečovatelskou službou - ale takový zvláštní. Stavební program je, že kromě důchodců bude v jednom prostoru celá řada komerčních aktivit - bazény, restaurace, bowling… Z důvodu ekonomiky provozu by měli například bazén užívat jak důchodci, tak veřejnost. Všechno tohle provázat je velice náročné, ale zajímavé. Bude jistě dobré i pro seniory, že nebudou žít v nějakém ghettu, že se nebudou potkávat jen sami se sebou.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!