Růženinu huť ve Skuhrově nad Bělou zavřela asijská konkurence | E15.cz

Růženinu huť ve Skuhrově nad Bělou zavřela asijská konkurence

V okolí Skuhrova nad Bělou nedaleko východočeské Solnice se dříve těžila železná ruda. Na říčce Bělé existoval již roku 1521 železný hamr, který zanikl během třicetileté války. Až po roce 1753 jsou zaznamenány ve Skuhrově menší železárny. Byla to však jen dýmačka a dva menší hamry. Až v letech 1817-1822 vybudoval František Antonín Kolovrat-Libštejnský největší železárnu v Orlických horách nazvanou Růženina huť (Rosahütte) podle jeho manželky.

V okolí Skuhrova nad Bělou nedaleko východočeské Solnice se dříve těžila železná ruda. Na říčce Bělé existoval již roku 1521 železný hamr, který zanikl během třicetileté války. Až po roce 1753 jsou zaznamenány ve Skuhrově menší železárny. Byla to však jen dýmačka a dva menší hamry. Až v letech 1817-1822 vybudoval František Antonín Kolovrat-Libštejnský největší železárnu v Orlických horách nazvanou Růženina huť (Rosahütte) podle jeho manželky.

Na konci 19. století sloužila Růženina huť jako slévárna v majetku firmy Vilém a Eduard Porkert, výroba kuchyňských strojků a litinových rámů pro klavíry. Předchůdce obou bratří Porkertů - Josef Porkert - byl synem pekařského mistra v Abertamech a po dokončení báňské akademie přišel na žádost hraběte Hanuše Kolovrata - Libštejnského z Rychnova nad Kněžnou do obce Dobrá, kde byla v roce 1817 založena huť. Následník Hanušův Zdeněk Kolovrat těžil železnou rudu v Dobré a v Lukavici a nechal ji tavit v Růženině huti ve vysoké peci na dřevěném uhlí. Josef Porkert vedl obě „kutací“ šachty několik let a v roce 1865 byl pověřen také správou Růženiny huti ve Skuhrově nad Bělou.

V huti se v té době vyráběly rošty a plotny pro kamna, náhrobní kříže a různé další litinové součástky, hlavně podstavce šicích strojů. Josef Porkert musel zdolávat řadu problémů, mimo jiné obtížnou dopravu v horských údolích. Malý byl také obsah železa ve zdejší rudě při rozšiřování kapacit výroby. Prosperita železárny se stále snižovala po založení řady dalších sléváren a válcoven. Stávaly zde také hamry na kované ráfy a podkovy. Nájemcům se přestalo dařit, a tak huť i hamry přerušily práci. Josef Porkert se však nevzdává. Stal se hlavním nájemcem vysoké pece a 1. února 1882 se stal jeho společníkem teprve dvanáctiletý syn Vilém a posléze jeho mladší bratr Eduard. Josef Porkert zemřel náhle 27. dubna 1895.

#####Obnovou postupně prošly všechny budovy

Roku 1897 koupili Růženinu huť bratři Porkertové od hraběnky Olgy Kolovratové. Ihned se pustili do rekonstrukce a nejnutnějších oprav. Tehdy pracovalo v závodě kolem 40 dělníků. Byla přestavěna strojírna, zrušeny hamry a v letech 1911 až 1912 zřízena vodní elektrárna. Bratři pozvolna přestavovali a obnovovali všechny budovy, zejména slévárnu. Větší počet formovacích strojů umožnil hromadnou výrobu odlitků, což bylo tehdy novinkou. Již za života Josefa Porkerta se začínalo s výrobou pianových desek z litiny, které se až do té doby dělaly z taženého železa. Tyto lité desky dodávala firma Porkert vídeňské továrně na piana Bösendorfer, firmě Petrof v Hradci Králové a dalším na území celého Rakouska.

Zároveň byla zahájena výroba součástí strojů; mlynářské stolice, buchary, rámové pily, odlitky pro kamna a ústřední topení. Počet dělníků se zvýšil na dvojnásobek. Osmnáctého ledna 1901 vyhořela část slévárny a modelárny. Brzy to však bylo napraveno a výroba rozšířena. Roku 1906 koupili Porkertové celou továrnu ve Skuhrově. Vilém Porkert k tomu uvádí: „Čas plynul při plné práci a stálém rozšiřování závodů různými stavbami, až jsme začátkem roku 1906 převzali majetek mé tchyně, bývalou První aparátní barvírnu pánů Seykorů ve Skuhrově nad Bělou. Tuto továrnu jsme zařídili pro výrobu několika druhů tehdy užívaných kuchyňských strojků a již 1. října 1906 jsme v ní zahájili provoz pod firmou Porkert a spol. speciální továrna strojků pro domácnost se známkou IDEAL P&C.

Byla to v tehdejší době jediná továrna tohoto druhu v oblasti nynější naší republiky a zpracovávali jsme v ní hrubé odlitky dodávané dříve naší slévárnou do Rakous, na hotové strojky, tj. na pocínované amer. řezačky System Enterprise na maso a na lakované nebo niklované jiné kuchyňské strojky. Velmi záhy dobyli jsme si prvotřídními těmito strojky velikou součást rozsáhlého domácího trhu. Strojky se těšily velké oblibě v celém rakousko-uherském mocnářství, čehož nejlepším důkazem jest, že v roce 1911 jsme vyráběli již kolem 100 000 kusů těchto strojků ročně.“

#####Další požár zničil továrnu na strojky

Na konci listopadu 1912 továrna na strojky vyhořela. Opět se vzpamatovala a vyráběla už 200 tisíc kusů mlýnků ročně. Za války většina dělníků musela narukovat. Vilém Porkert však nemusel, protože byl zdejším starostou. Růženina huť a továrna na kuchyňské strojky zůstaly tedy v provozu. Po válce se strojky začaly vyvážet do ciziny. Tam také poslal Vilém své dva syny. V roce 1924 odjel starší syn Vilém na zkušenou do Vídně, Hamburku, Anglie, Spojených států, a když se v roce 1928 vrátil, převzal továrnu na domácí strojky. Vyráběla 400 tisíc strojků a 75 procent jich šlo na vývoz. V roce 1921 založil Vilém se svými společníky ještě Fotochemu v Hradci Králové a stal se jejím největším podílníkem. Druhý syn Josef vystudoval pražskou techniku a zapracoval se v Porýní.

Byla přikoupena slévárna a strojírna v Náchodě, která produkovala radiátory pro ústřední topení. Roku 1929 byla modernizována a rozšířena slévárna v Růženině huti. Nejslavnější období prožívala Porkertova továrna za první republiky a pak do konce čtyřicátých let minulého století. Po znárodnění v roce 1948 byli tehdejší majitelé ze svého podniku vyhnáni. Státní podnik Orlické strojírny poté prošel spletitými cestami. Několikrát byl určen k likvidaci a několikrát zase obnoven. Rodina Porkertů, respektive její čtvrtá generace, získala továrnu v restituci.

Celkem pět dětí původních majitelů dostalo sice podnik zpět s fungující výrobou mlýnků a pianových rámů. V 21. století však přišla krize. Povodeň, posílení kurzu koruny vůči euru a dolaru nepřály exportu. Firma zaznamenala ztráty a začala propouštět. Největším nepřítelem však byla konkurence. Do obchodů se začaly dodávat okopírované skuhrovské mlýnky čínské výroby v originálních krabicích značky Porkert. S nižší cenou, ale i kvalitou. Porkertovi se snažili řešit záležitost dohodou se zahraničními prodejci a snažili se o stažení podvodného výrobku nebo dosáhnout nápravy soudní cestou. Nakonec J. Porkert zkrachoval.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!