Neuvěřitelná lehkost Renza Piana | E15.cz

Neuvěřitelná lehkost Renza Piana

5. února 2009 • 00:00
Janovský nekonformní architekt Renzo Piano si vybudoval mezinárodní uznání odvážnými projekty na celém světě. Patří ke stavitelům, kteří formují tvář naší doby.

Staveniště podle jeho slov umí také hovořit, člověk musí jen umět poslouchat, rozumět a pochopit genia loci, toho dobrého nebo zlého ducha, jak tohoto místního sufléra nazývali staří latiníci. Hovořit musí umět i investoři: „Dialog je nesmírně důležitý.

Ne proto, že je nutné přesvědčit, ale především proto, že je nutné rozumět a pochopit. To je první fáze projektu. Často není jednoduchá, protože lidé, kteří by měli co říct, neotevřou ústa,“ říká Piano.

Jemu samému se musí umět naslouchat.

„Architektura je duch a hmota,“ říká, „moje inspirace mají původ v charakteru hmoty.“ Naslouchá jí jako lékař pacientovi. Proto chodí znovu a znovu na staveniště. „Musím tam jít padesátkrát, abych pochopil,“ pokračuje. V roce 1988 dostal Piano zakázku v japonské Ósace na projekt letiště Kansai International Airport. Letiště mělo být vyprojektováno na umělém ostrově, který musel být v moři teprve vybudován. Architekt se nechal zavézt člunem na moře a houpaje se na vlnách čekal na inspiraci celé hodiny. Letiště bylo uvedeno do provozu v roce 1994.

#####Centrem Pompidou šokovali

Když v roce 1977 Renzo Piano a jeho britský partner Richard Rogers ohromili architektonické kruhy pařížským kulturním centrem Georges Pompidou Centre, které bylo parodií na hightech firmy, jež se usadily v srdci Paříže s architekturou 18. století, stal se tento neúnavný architekt symbolem nekonformního individualisty.

Pařížský projekt skutečně představoval velký posun v jeho kariéře. Jeho začátek však nebyl snadný. Plánovaná byla přestavitelná výška podlaží a projekční plocha na fasádě jako pojítko mezi muzeem a městem. Vzhledem k nedostatku financí architekti od těchto vymožeností upustili a dali tomuto uměleckému a kulturnímu centru jeho dnešní avantgardní podobu, kterou se proslavilo na celém světě. Titulky v novinách při jeho otevření, jako například „Kulturní King Kong“ nebo „Stroj bez duše“ či „Frankenstein v Beaubourgu“, upadly již dávno v zapomnění. Dnes patří Centre Pompidou k nejnavštěvovanějším pamětihodnostem Francie. Předčí jej jen Louvre a Eiffelovka. Iniciátorem tohoto projektu byl Georges Pompidou, který byl francouzským prezidentem od roku 1969 a který zemřel v roce 1974. Centre Pompidou mělo být ztělesněním jeho snu: první volně přístupnou knihovnou a současně muzeem moderního umění chtěl demokratizovat umění a Paříž dostat zase jednou mezi nejdůležitější kulturní a umělecké metropole. Centre Pompidou nebo jen krátce „Beaubourg“ (podle historické části Beaubourg uprostřed srdce Paříže), jak většina Francouzů toto mohutné kulturní zařízení nazývá, je jedinečné. Nikde na světě neexistuje podobné centrum, kde vedle obrovského muzea je stejně významná knihovna a renomovaný institut pro elektroakustický výzkum (Ircam). Touto institucí se podařilo překonat rozpor mezi společností a kulturou, tvrdí ředitel centra Racine. Renzo Piano si přesně vzpomíná na slavnostní zahájení 31. ledna 1977 tehdejším prezidentem Valérym Giscardem d’Estaingem: „Většina z 5000 pozvaných hostů, mezi nimi králové a královny, se dověděli až tento den, že budova je hotova, a že se nejedná o hrubou stavbu.“

#####Cesta na světovou špičku

Od té doby si Renzo svými inovativními a odvážnými projekty razil cestu mezi absolutní světovou architektonickou špičku, od komerčních objektů přes muzea po veřejné stavby, v Japonsku, Spojených státech, Německu, Francii i Nové Kaledonii. V roce 1998 bylo jeho dílo oceněno Pritzkerovou cenou za architekturu. Všestranný Piano navrhoval rovněž stanice podzemních drah, mosty, prototypy vozidel a lodí. Jeho dílo je naprosto otevřené. Zatímco Frank Gehry má nezaměnitelný rukopis, nelze říci, že existuje něco jako „Piano styl“. Tovární haly, jachty, koncertní sály, obytné domy, kancelářské objekty, laboratoře, rekonstrukce památek, letiště, kostely, kláštery, obchodní domy, stadiony, sportovní paláce, mosty, nádraží, banky a muzea: Forma je výsledek námětu a hmoty, a ty se stále mění - tak komentuje Piano své projekty. Velkolepým příkladem průmyslové architektury je bývalá tovární hala v italském Turíně, kterou nechal postavit podle návrhu Renza Piana prezident automobilové společnosti Fiat Giovanni Agnelli. Obrovská ocelová konstrukce objektu vyvolává dojem, jako by tu právě přistála kosmická loď.

Uvnitř se skrývá obrovský výstavní sál, kde je umístěna umělecká sbírka manželů Agnelliových, která je přístupná veřejnosti.

#####Pianovo auditorium v Římě

Auditorium v Římě je koncertní komplex, který představuje mistrovské dílo nejen z hlediska architektonického, ale i technického a akustického. Je tvořen několika budovami, v nichž jsou umístěny koncertní sály. Na rozdíl od jiných architektů si byl Piano vědom své zodpovědnosti za akustiku sálů. Půdorys a rozměry velké haly proto volil tak, aby nabídla optimální, přirozenou akustiku, protože u větších hal se již nelze obejít bez elektroakustiky. Celý areál se nachází na ploše kolem 50 000 metrů čtverečních, tři sály mají kapacitu pro 2700, 1200 nebo 700 návštěvníků. Aby dosáhl co nejlepší kvality akustiky, zvolil Piano obklady sálů z černé borovice a americké třešně. Vnější fasáda je ztvárněna z materiálů typických pro Řím - travertinu a cihel. Na počátku tohoto století se Piano podílel na revitalizaci města Janova. Když byl Janov v roce 2004 vyhlášen (společně s francouzským městem Lille) hlavním evropským kulturním městem, využil této nominace k trvalé urbanistické obnově: Stávající „staré“ struktury byly oživeny a zhodnoceny, a do této substance harmonicky začleněny prvky současného moderního života.

Kdo jiný mohl být projektem revitalizace pověřen než rodák Renzo Piano?! Hlavní pozornost věnoval architekt projektu propojení janovského historického centra, které bezprostředně navazuje na přístavní čtvrť, s mořem. Takové propojení totiž nikdy neexistovalo, vždy stálo něco v cestě: ať to byla středověká opevnění, později železnice, přístavní celní bariéry a nakonec dálnice, která sem byla zcela nešikovně implantována. Důkladná realizace takového projektu by se dala srovnat s chirurgickým zákrokem na otevřeném srdci. Výzva byla dvojnásobná: Na jedné straně transformovat staré loděnice, které byly budovány mezi 17. a 20. stoletím, na veřejné prostory, na druhé straně vyvinout silný vztah mezi přístavem a starým městem. To současně skýtalo příležitost zkultivovat jedno z nejstarších evropských historických center. Prakticky to znamenalo restaurování celé řady starých a chátrajících objektů podél přístavu. Ovšem hlavní důraz byl po celou dobu kladen na zachování původního ducha celé přístavní čtvrti. Nové stavby jako například Akvárium a panoramatický jeřáb - které jsou dnes symboly nového moderního přístaviště - byly budovány v duchu starého přístavu a v souladu s ním. „Byla to obrovská příležitost,“ řekl Piano, „zachránit historické centrum před totálním zchátráním.“ Tenkrát hospodářsky upadající město získalo turistickou atrakci a současně nové, přitažlivé pobřežní centrum. Navíc se snad v žádném jiném evropském přístavním městě přístavní čtvrť nenachází tak blízko centra města samotného jako v Janově.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!