Nenápadná krása industriální architektury

13. července 2009 • 10:29
Brownfield nemusí nutně být pozůstatkem továrny. Většinou se však skutečně jedná o průmyslové objekty, dílny, výrobny nebo třeba strojní mlýny. Průmyslníci takovéto domy vystavěli nejčastěji se strohou účelností. To ale neznamená, že nemohou být krásné. Na první pohled nevábné ruiny často skrývají pozoruhodné architektonické počiny.

Revitalizace opuštěných brownfields přináší někdy naprosto zbytečnou likvidaci zajímavých pozůstatků industriální architektury moderní doby. Noví majitelé přehlížejí esteticky působivé prvky někdy z neznalosti, především však kvůli pocitu určité nehistoričnosti továrních staveb. Nemovitosti staré jenom (!) jedno nebo maximálně dvě století nám připadají všední, nezajímavé a neočekáváme, že by v nich mohlo být něco architektonicky cenného nebo zajímavého. Rodí se sice pozvolna určité povědomí o hodnotách industriální architektury, ale kvalita je spojována jen s výjimečnými objekty.

Většina z nás se jistě rozpomene na uznávané přestavby architektonicky cenných objektů, které se navíc těší zasloužené pozornosti médií, jako například proměna starých továrních hal na pražském Smíchově nebo v Karlíně na moderní obchody, kanceláře a na populární lofty. Jenomže industriální architekturu nalezneme všude okolo nás. Zůstává však nepovšimnuta a při přestavbách brownfields často nenávratně mizí jako něco lehce postradatelné a všední.

#####Brownfieldy mají kořeny v průmyslové revoluci

Jako industriální, nebo chcete-li průmyslovou, architekturu moderní doby označujeme obvykle objekty, které byly vystavěny od počátku průmyslové revoluce až do nedávné doby. První z nich začaly vznikat v době, kdy se Evropa po roce 1815 vzpamatovávala z krutých let napoleonských válek.

Na Vídeňském kongresu tančili císaři, carové a diplomaté, jako třeba kníže Metternich, módní valčík a domlouvali uspořádání světa po Napoleonovi. Po celém světě se už tehdy naplno rozeběhl vývoj, který nás dovedl od parního stroje až k mobilnímu telefonu. Manufaktury, se kterými si podnikatelé vystačili od středověku až do začátku devatenáctého století, najednou nedostačovaly. Bylo třeba hledat převratná řešení a postupně tak vznikaly objekty nevídaných rozměrů a hlavně forem. Při výstavbě moderních továren se uplatnily nové technologie a rozvinuly se netušeným způsobem zavedené postupy. Především se rozběhla velkovýroba cihel. Jejich masové nasazení rychle vytlačilo tradiční opuku, pískovcové kvádry a další kamenné prvky jako základní materiál zdí domů.

Strach z velkých požárů ve městech už o něco dříve úspěšně skoncoval s užitím dřeva při stavbě domů. Symbolem doby se stala fasáda z neomítnutých cihel typická zejména pro konec devatenáctého a začátek dvacátého století. Stejně tak se převratným způsobem uplatnit beton, který vyvolal další revoluci ve stavební technologii. Podobně jako cihla to není objev moderní doby. Píše o něm, ostatně stejně jako o pálené cihle, už římský autor Vitruvius v deseti knihách nazývaných De architectura napsaných někdy v letech 20 až 30 našeho letopočtu, ale až levná výroba cementu umožnila jeho rozšíření.

#####Litinový sloupek – typický představitel industriálu

Asi nejtypičtějším projevem industriální architektury jsou litinové sloupky podpírající stropní konstrukce. Ocel se postupně uplatňovala také u vodorovných konstrukcí velkých továrních hal. Zpočátku byly tyto prvky zakrývány omítanými obaly se štukovou výzdobou. Potřeba úsporných řešení v případě výrobních objektů však přinesla odhalení těchto konstrukčních prvků. Začala se naopak záměrně zdůrazňovat jejich subtilnost a štíhlost, když však zároveň byla uchována potřebná nosnost. Litinové sloupky běžně ukončují zdobené hlavice odkazující k antickým vzorům. Ukázku této architektury naleznete při troše zkoumání prakticky na každém českém nebo moravském železničním nádraží.

Podpůrné sloupky se zde vyskytují v hojné míře podobně jako v továrních objektech z té doby. Uplatnění oceli ve stavebnictví a levně vyráběné sklo uvedlo do architektury velké prosklené stěny, které zajišťovaly dostatek světla a zároveň byly dominantním, esteticky působivým prvkem budov. Odlehčení nosných konstrukcí se projevilo i na řešení krovů a střech, které s netušenou odvahou zakrývaly dříve nemyslitelně velké prostory.

Začala se prosazovat řešení funkční, jednoduchá, ale přesto působivá nebo dokonce krásná. Donedávna končily litinové sloupy s krásnými hlavicemi jako něco nepotřebného v železném šrotu. V lepším případě je lidé používali na dokrášlení rekreačních staveb nebo jako dekoraci na zahrádky. Dnes už se stavitelé snaží tyto pozoruhodné ukázky industriální architektury uchovat. Zajímavé ocelové konstrukční prvky zachované v opuštěných budovách však i nadále podléhají zkáze zapříčiněné neznalostí. Stejně snadno jsou likvidovány prosklené plochy nebo zajímavě řešené konstrukce krovů.

#####Revitalizace ničí historii

Dnešní investor se bez rozmýšlení zbavuje klasicistních dlažeb na podlahách a obdobně lehkomyslně mizí krásné keramické obklady stěn. Historie stará jenom něco přes sto let nám připadá téměř bezcenná. Pozoruhodné fasády továren jsou zbavovány štukové výzdoby a dřevěná okna se nahrazují plastovými, která na první pohled vypadají jako rozumné, ničemu neškodící řešení. Revitalizace brownfields přináší záchranu nevyužívaných objektů, ale často také nenávratné ničení industriální architektury.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!