Krytá chráněná tržiště neboli tržní haly - tržnice nejsou objevem 19. století | E15.cz

Krytá chráněná tržiště neboli tržní haly - tržnice nejsou objevem 19. století

14. října 2009 • 09:35
Jako ryze funkční zařízení se budovaly v centrech měst po celá staletí (obdobou jsou i muslimské bazary). Stavebním materiálem byl převážně kámen, cihly a dřevo s krytinou odpovídající klimatickým podmínkám a regionálním možnostem. Přesto však lze v souvislosti s 19. stoletím hovořit o specifickém typologickém druhu, charakteristickém právě pro toto období.

Jako ryze funkční zařízení se budovaly v centrech měst po celá staletí (obdobou jsou i muslimské bazary). Stavebním materiálem byl převážně kámen, cihly a dřevo s krytinou odpovídající klimatickým podmínkám a regionálním možnostem. Přesto však lze v souvislosti s 19. stoletím hovořit o specifickém typologickém druhu, charakteristickém právě pro toto období.

Rozvoj tržnic v dnešní podobě podnítilo využívání železných konstrukcí, respektive kombinace kovu a skla. Při výrobě obou těchto materiálů se začaly na konci 17. století používat nové technologické výrobní postupy. Století následující pak pro ně bylo obdobím experimentů. Subtilní nosné sloupy a příhradové či prolamované vazníky o velkém rozponu, doplněné sítí žeber, umožnily vymezit a zastřešit značnou plochu, a vytvořit tak halu s poměrně variabilním využitím.

Za významný impulz pro tvůrčí kreace, téměř bez hranic, je považována odvážná konstrukce „Crystal Palace“ na světové výstavě v Londýně v roce 1851, kde uvedená materiálová kombinace „železosklo“ dala vzniknout téměř éterickému skleněnému zámku nebývalých rozměrů. Pařížská „Halle au blé“ byla završena železnou kupolí dokonce v roce 1811 a známé anglické a francouzské skleníky, které inspirovaly Paxtona při návrhu „Crystal Palace“, jsou z 30. let 19. století. I první pařížské novodobé tržnice vznikly před polovinou století.

#####Nové haly zastřešily plochy tržišť

Svým objemem ale předčil „Crystal Palace“ všechny předchozí podobné stavby. Stal se prototypem hal, jež poté dominovaly všem výstavám druhé poloviny 19. století. Stejná konstrukce posloužila také k překlenutí pasáží a vnitroblokových dvorů, sloužících i k obchodním účelům. Ale také jako ústřední prostory obchodních domů, divadel, cirků, muzeí, knihoven, společenských sálů, poslucháren škol, tělocvičen, bazénů, továrních hal, skladišť, nádraží a jatek. Dala popud ke zmíněné proměně tržnic, které byly výstavním pavilonům podobné.

Jistě tato vazba není bez souvislostí a správní úřady četných evropských měst uvítaly tuto stavební nabídku jako injekci pro oživení a usnadnění tržního prodeje. Nové haly zastřešily plochu tržiště. Izolovaly tak případný hluk a nepořádek, který provázel obchod na volném prostranství. Umožnily větší kontrolu prodávajících i spotřebitelů a omezily vliv povětrnostních podmínek na datum a dobu prodeje. Součástí větších tržnic bylo i příslušné zázemí, sklady, chladírny a mrazírny, prostory pro rychlou úpravu zboží, kancelář, vrátnice, strojovny vzduchotechniky a někdy i restaurace.

Během 19. století vznikla rozsáhlá síť tržnic v řadě zemí, nejen v Paříži, ale i v Berlíně, Vídni, Krakově, Drážďanech, Portu či Chanii. Až v roce 1892 přináší časopis Zprávy spolku architektů a inženýrů informaci o výstavbě první pražské tržnice - Staroměstské. Pařížské tržnice vyrostly převážně v rozmezí let 1843 až 1885 ve všech pařížských obvodech. Bylo jich 40. Obvodový plášť tvořily, kromě skleněných ploch v horní části, cihelné vyzdívky mezi litinovými sloupy. V některých případech byl však lehký skelet zakryt hmotnými kamennými stěnami, podpírajícími vnitřní konstrukci a členění (případy tržnic St. Germain a St. Martin).

Dispozice vycházela z pozemku vymezeného bývalým tržištěm nebo okolní zástavbou, byla-li tržnice součástí bloku. Ne vždy se tedy jednalo o typický obdélníkový půdorys skládající se z pravidelných lodí a polí (jako tomu bylo v případě „Les Halles“, tj. Břicha Paříže, nebo jako u tržnic „Temple“, „Chapelle“ a „Villette“). Měly i nepravidelný tvar (jako St. Quentin St. Didier) o nejrůznějších úhlech stran. Základní vnitřní konstrukce byla v principu vždy táž. Štíhlé dříky sloupů s dekorativními patkami a ještě ozdobnějšími, často několikastupňovými hlavicemi nesou vazníky, vyplněné geometrickými či rostlinnými ornamenty s náběhy na konzolách v témže duchu.

Vazníky vycházejí ze sloupů v různých úrovních a tvoří někdy v půdorysu zajímavá seskupení a obrazce. Zakrývají je prkna střídající se se skleněnými plochami, které prosvětlují prostor tržnice spolu s pásy bazilikálních oken, lucernami a kupolemi nad křížením lodí. Značné rozšíření tržnic v Paříži 19. století svědčí o jejich soudobé oblibě a užitečnosti.

Připomeneme-li si data vzniku (jedná se převážně o 60. a 70. léta), vyjde nám ve srovnání s Paříží Praha v roce 1891, kdy přišla na nápad stavět tržnice, již trošičku „démodé“. Nicméně se do úkolu pustila s chutí, i když ne vždy s největší rychlostí. Bylo vypracováno několik projektů, z nichž některé, jak už to bývá, zůstaly na papíře. Přesto se podařilo postupně realizovat tři tržnice: Staroměstskou, Vinohradskou a Smíchovskou.

#####První tržnice na rozhraní Starého a Nového Města

Stavba první pražské tržnice byla provedena podle projektu Jindřicha Fialky v letech 1891-1892. Budova byla situována poblíž hlavních komunikačních tepen na rozhraní Starého a Nového Města, na místě několika domů a jejich dvorů. Do nepravidelného půdorysu byla vložena podélná osa tržnice, zakončená hlavními vstupy z Rytířské ulice a ulice 28. října. Téměř kolmo na ni byla vedena příčná osa, která měla ústit do ulice Na Můstku. Po obou stranách těchto základních tras měli svá místa jednotliví trhovci, kteří si zde osadili buď pulty, nebo stánky. Nad takto vzniklými hlavními koridory byla tržnice zvýšená a zakrytá sedlovou střechou. Nad křížením lodí byla vytvořena osmiboká kupole.

Jedinými dekorativními prvky, které si autor v interiéru dovolil, jsou hlavice litinových sloupů a jejich profilované dříky, půlkruhové záklenky a kruhové otvory vazníků, dané ostatně potřebou vylehčení konstrukce. Přesto takto vytvořený prostor podle autorových slov „jednoduchý a tovární“ má svoji originalitu a odráží myšlenku výtvarně cítícího architekta konce 19. století. Na rozdíl od dalších dvou tržnic -Smíchovské a Vinohradské - skrývá se Staroměstská tržnice uvnitř bloku a průčelní zděná fasáda, neorenesančně pojatá, neodráží její vnitřní konstrukci a provozní členění. Vinohradská tržnice tvoří samostatnou hmotu na pravoúhlém půdorysu mezi ulicemi Vinohradskou, Budečskou, Slezskou a U Tržnice.

Postavila se v roce 1902 podle projektu Antonína Turka. Stojí v mírném svahu, takže z ulice Slezské se vstupuje přímo do její dvorany, kdežto z ulice Vinohradské je nutné použít dvouramenné schodiště. Interiér tržnice tvoří bazilikální trojlodí o sedmi nestejně širokých polích. Dvě řady ocelových příhradových sloupů nesou střešní konstrukci složenou rovněž z příhradových vazníků. Převýšená část je po obou stranách prosklená. Exteriér budovy respektuje její vnitřní členění. Plášť je zděný, bohatě zdobený štukovými a kamennými ornamentálními detaily a figurálními plastikami.

#####Smíchovská tržnice nahradila stávající tržiště

Neméně dekorativní byla Ústřední tržnice smíchovská, kterou navrhl o tři roky později architekt Alois Čenský. Obec smíchovská přihlížela k různým hygienickým vadám stávajícího tržiště na Jakubském náměstí a k naprostému nedostatku společenských a spolkových místností, jichž potřeba byla občanstvem již dlouhou dobu pociťována, získala vhodnou koupí blok o výměře zhruba 5600 metrů čtverečních mezi Královskou a Preslovou třídou a určila jej ke stavbě tržnice a Národního domu.

Stavba trvala od podzimu roku 1906 do prosince 1908. Budova má obdélníkový půdorys a je opět komponovaná jako trojlodní bazilika. Vyvýšenou střední loď tvoří šest plných vazeb nesených 12 montovanými sloupy. Kryt střechy byl břidlicový. K osvětlení tržní síně bylo použito, kromě oken umístěných ve štítech a v podélných svislých stěnách, střešních světlíků. Obě štítové zdi a postranní pásy pláště v parteru jsou zděné, bohatě zdobené secesním štukovým dekorem. Přes veškerou zdobnost fasád byly tržnice ryze účelové stavby dané technickými a konstrukčními možnostmi, stejně jako funkčními a estetickými požadavky své doby.

Obyvatelé příslušné čtvrti v nich chtěli nakupovat ovoce, zeleninu, drůbež, ryby a zvěřinu, nikoli obdivovat jejich krásu a oddávat se rozjímání. Byly to jednoduché velkoprostorové haly ze železa, s odkrytým konstrukčním systémem sloupů a vazníků. A přesto si architekt dal záležet na všech součástech stavby od urbanistického začlenění přes dispozici a objemové řešení až po každý jednotlivý detail exteriéru i interiéru. Ačkoli byly stavebně celkem v pořádku, o jejich stoupající architektonické a historické hodnotě ani nemluvě, začalo se v Praze v 60. a 70. letech 20. století uvažovat o jejich likvidaci.

Socialistickému obchodu nevyhovoval přímý způsob prodeje výrobce - spotřebitel. Trhovci jako profese ze společnosti vymizeli a postupně měly zmizet i tržnice. Smíchovská tržnice pozbyla v exteriéru značnou část dekorativních detailů. Zcela se změnil charakter interiéru. Konstrukční soustava zastřešení byla zakryta kovovými „Fea l“ podhledy a stěny i se štukovou výzdobou obloženy panely z obdobného materiálu. Přepatrovaná hala byla vybavena jako typová samoobsluha.

#####Tržnice přežily snahy o jejich likvidaci

Vinohradská tržnice se měla přímo zbourat jako přežitek starých časů, na něž není třeba se pamatovat. Státní podnik Zelenina Praha zde uvažoval o výstavbě nové administrativní budovy. Nestalo se tak. Patrně z finančních důvodů. I když si jistou zásluhu připisuje Klub Za starou Prahu a Pražské středisko státní památkové péče. Na základě projektu Eta architektů Jana Vrány a Vladimíra Štulce přistoupil podnik Zelenina na kompromisní řešení - budovu ponechat, vybavit novým technologickým zařízením odpovídajícím normám pro již obligátní samoobsluhu a na vestavěnou galerii bočních lodí umístit alespoň část požadovaných kanceláří.

Velký boj byl sveden o originální strojovnu s chladicím zařízením z let 1903 až 1905, která byla až do té doby funkční a udržovala v provozu dva suterény nejlépe klimatizovaných skladů zeleniny v Praze. Nakonec bylo, přes všechny expertní posudky o provozuschopnosti strojů a přes kladný příklad obnovené strojovny petřínské lanovky, rozhodnuto sice stroje nedat do šrotu a nechat je na místě, ale vyřadit z činnosti. Také v Paříži se situace tržnic změnila a začalo se s bořením. V 70. letech 20. století jich ze 40 zbylo jen 15. Zbylé tržnice zůstaly funkční, nebo slouží ve své původní podobě jinému účelu.

I Praha překonala likvidační období. V nynější době je zvažován návrat k tržnímu prodeji. Zatím však knihovna v tržnici na Smíchově částečně rehabilitovala otevřené prostorové řešení tržnice a odhalila původní konstrukci. Samoobsluha ve Staroměstské tržnici zatím zůstává a Vinohradský pavilon poskytuje možnost posezení v kavárně a nákupu v buticích na postranních galeriích. Město se neustále mění, ale obdiv k historické architektuře přetrvává. Je však třeba hledat mez únosnosti a správné proporce mezi novým a starým.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!